Jak vypadá krajina Českého středohoří, přijela prozkoumat skupina dětí od našeho německého souseda.

Čekaly je tři dny putování v čase i v terénu a vrátili se bohatší o poznání nejen geografické a historické, ale i o poznání sebe sama.

Abychom se seznámili, s kým máme tu čest, vyšli jsme od Oparenského mlýna v údolí až k vysílači nad Oparnem, k výhledu na nejvyšší horu Středohoří. Tam se o vznikání okolní krajiny dalo číst přímo v modelu skutečné velikosti, velmi názorně. Dnes je těžké si představit, že hory, na které dnes zadýchaní šplháme, byly kdysi dnem oceánu a navíc tekutou, probublávající lávou. Teprve po odstoupení moře vymodelovaly přírodní živly tu krajinu, na kterou tu se zalíbením hledíme. Při detailnějším průzkumu pole u vysílače jsme našli i erozní rýhy, které nám přiblížily vznik údolí, do kterého jsme se pak opět vrátili.

Do krajiny zasahují nejen přírodní jevy, ale během posledních dvou tisíciletí velmi významně i lidé. S jakou intenzitou v souvislosti s osídlením jsme zjišťovali v dalším bloku programu. Pravěk a starověk jsme proběhli rychle. Pro poznání života našich předků mají sice pravěká naleziště lidských sídel nemalou důležitost, avšak vliv tehdejších obyvatel na krajinu byl velmi malý. Zásadní změny nastaly ve středověku. Abychom se dostali blíž do kůže dávných obyvatel, stali jsme se kmenem Slovanů, putujících divokým pralesem a hledajících nové území k osídlení. Pro všechny účastníky byl příběh o praotci Čechovi úplně nový. My jsme místo na Říp ovšem vystoupali na Lovoš. Cestou nás čekala mnohá úskalí, děti ženy a starce bylo nutné chránit, zraněné bylo třeba náročný úsek přenášet, unavené děti utěšovat, morálku všech pozdvihovat, k tou bylo třeba silného a bystrého vůdce, kterého si kmen zvolil na začátku putování a jehož kvality a strategie se během cesty ukazovaly a i prokazatelně zlepšovaly.

Radegast nebo Svarog nám nepřáli, pohled shora na rozlehlou, úrodnou nížinu, širokou řeku plnou ryb a daleké silné hory zůstal v mlze.

V teple a suchu světnice ve mlýně jsme se posunuli zase v čase do vrcholného středověku a stali se kolonizátory pusté krajiny. Čekala nás strategická hra na zakládání vesnic. Skupiny při ní plánovaly efektivní využívání krajiny a přírodních zdrojů, založily vesnice a dle umístění v krajině a svého zvážení se daly spíše cestou zemědělců, obchodníků nebo řemeslníků. Během hry poznaly, jak přírodní podmínky ovlivňují podobu lidských sídel. Večerní část programu seznámil účastníky s dějinami německého osídlení severních Čech včetně jejich trpkého konce a nastolil otázku jeho vlivu na krajinu.

Aktivity posledního dne nás vrátily opět do současnosti. Zjišťovali jsme, jaké vlastnosti má fungující krajina a jaké funkce plní. Vydali jsme se na procházku s hlukoměrem v ruce, šli jsme údolím přes třešňovku až k dálnici a zjišťovali, jaká hladina hluku je u lidských sídel, jaké ticho je v lese, kde se příjemně relaxuje,  jestli hluk škodí vice ovoci v sadu, než zvěři na poli, a jestli se vůbec slyšíme stojíc u plotu nad dálnicí. Odpoledne se účastníci vtělili do skupin s různými zájmy, stavitelé, starostové, ochranáři a plánovali dálnici D8 přes České středohoří. Ukázalo se, že každý se dokáže vcítit do své role a snaží se obhájit své stanovisko, někdy i přes osobní přesvědčení a dohoda je obtížná, i když je to jen hra.

Program je postaven tak aby se střídaly pohybové hry, získávání vědomostí, individuální vnímání všemi smysly i spolupráce v týmu. Na jeho konci se účastníci dokážou vcítit do krajiny a ocenit její hodnotu a chápou, že člověk je součástí krajiny a má za ni velkou zodpovědnost. Sblížení s místem, ocenění hodnoty a příznivého vlivu neporušené přírody a krajiny na člověka bylo zřejmé zvláště při zvolání během poslední hry: „Vždyť ji všichni potřebujeme!“.

Kateřina Pilátová, koordinátorka projektu AD FONTES