Loučení s Jiřím Stránským bylo dojemné a důstojné. Statečný muž, nezdolný optimista a vězeň komunistů se z Týnského chrámu ubíral na poslední cestě přes Staroměstské náměstí.
Snad to bylo symbolické: tam, kde v únoru 1948 hřímal katan Gottwald o vítězném puči, vezl smuteční povoz někdejšího mukla pozdravovaného skauty, sokoly, rodinou, přáteli, mezi nimiž nechyběly známé tváře spisovatelů, herců či politiků.
Obřadu v Týnu se za tomiky zúčastnil Ondra Mánek, já se přidal k venkovnímu průvodu. Byla to uprostřed živoucího, cizinci a vším denním ruchem naplněného srdce Prahy zvláštní chvilka.
Vzpomínal jsem v tu chvíli také na jiného milého člověka, přítele Jiřího Navrátila, který odešel do skautského nebe už před dvěma a půl roky.
A večerka zpívaná dnes dojemně v tom pražském moři lidí před malým sv. Mikulášem?
Co víc povídat...

Tomáš Novotný