Sobotní ráno, mlha že nebylo vidět ani na krok a my jedeme směrem do mlhy, někde tam by prý měla být Praha. Po ranním vstávání nám dává zabrat hledání našeho vagónu. Taky není divu, české/slovenské dráhy ho nepřistavily, a tak nám nezbývá než stát. Tedy do doby, než přijde průvodčí, ta nás posílá si sednout do první třídy. Spokojeně usedáme do kožených sedaček a sedíme zde asi 20 minut, než jsme poslání do opravdové první třídy, sedíme totiž v jídelním vozu. No, není to tam takový luxus, žádné kožené sedačky, alespoň si ale máme kam sednout.

Dojíždíme tedy do Prahy, kde k našemu údivu svítí sluníčko. Svlékáme tedy přebytečné vrstvy a jdeme očumovat památky a nakupovat. Václavák, Tiger, Karlův most, Billa. Střídáme to všechno, jak se nám zlíbí. Blížil se večer a my se máme ubytovat. Není to tak lehké, vyznat se v tramvajích, najít klubovnu a mít správné telefonní číslo. Zvládli jsme to celkem rychle, až na to poslední. Zabralo nám hodinu, než jsme zjistili, že voláme na špatné číslo. No, když jsme klíče konečně obdrželi, tak jsme spokojeně zalezli do místní klubovny a všechny plány na následné obcházení památek padly, nikomu z nás se totiž nikam nechtělo.

Vyvrcholením naší výpravy do Prahy byl koncert pro Světlušku. Očekávání moderní budovy bylo mylné, koncert se konal ve starém kostele. Krásně  ale dokresloval náladu celého koncertu. Modernost tohoto místa zobrazovaly kamery a spousta reflektorů, které celý kostel podbarvily do modra. Celé představení bylo úžasné, vyzařovalo spoustu emocí a energie, jak od publika, tak od zpěváků a nevidomých. Mezi písněmi byla promítána krátká videa, na kterých nevidomí podnikali normální činnosti, jako by vůbec neměli omezení. Potápěli se pod vodu, jezdili na motorce, běhali maratóny. Bylo  velmi motivující vidět, že jediné, co člověk potřebuje k úspěchu, je vůle něco udělat. Koncert skončil a my byli smutní, že netrvá déle a zároveň i rádi. Po celém dni jsme byli znavení a 2 hodiny stání tomu moc nepomohlo. Odebrali jsme se tedy do klubovny, kde jsme okamžitě upadli do hlubokého spánku.

Druhý den se nám ani nechtělo vstávat. Radši bychom zde zůstali další den, čas se ale krátil a my museli jet domů. Ve vlaku na cestě zpět panovala nálada ticha, nikomu se už moc nechtělo mluvit a povětšinou jsme spali. Po rozloučení jsme se rozešli domů.

Tomek Kurtin, Zlaté šípy, Valašské Meziříčí